Co o nás napsali…

Gábina Osvaldová

V šerém dávnověku, kdy ještě vycházel časopis Mladý svět, jsem četla článek o kapele Symfonik Rumpál. Líbil se mi název, líbila se mi i Jitka Woodhamsová, která s nimi tenkrát zpívala. Měla na tehdejší dobu takové kosmopolitní jméno, nevypadala jako produkt socpopu – zkrátka závan západu! Když mi o mnoho let později zavolal jakýsi ogar Pavel Kačes Husár s dotazem, jestli bych neotextovala Rumpálu nějaké písničky na CD, asi ta zasutá vzpomínka zafungovala. Řekla jsem, že si poslechnu muziku a že tedy možná…. Ondřej si ťukal na čelo a pravil, že jsou to patrně nějací kotlíkáři (mínil country) a že chci-li se věnovat charitě, právě jsem začala. Mýlil se v obou bodech. Písničky byly vynikající, zemitý Kačesův projev si nešlo nezamilovat – a tak jsem fakt s chutí pár věcí otextovala. Dodnes si CD Savana pouštím. Problém byl pouze s jedním textem, který pánům připadal příliš peprný. Ten text není hambatý, je spíš neúnosně upřímný. Prý by se styděli zazpívat ho před milenkami, před manželkami by to už nešlo vůbec (cituju). A tak vznikl text jiný, ale Kača ten původní umí a občas ho, k mé velké radosti, dává v užším kruhu otrlých přátel. Díky týhle spolupráci jsem bohatší o pár kamarádů a skvělejch muzikantů, kterejch si moc vážím.


Ondřej Soukup

O skupině, která si říká Symfonický rumpál jsem v životě neslyšel. Tedy, až někdy do roku 1997 nebo možná 1998. Nevím. Je to strašně dlouho a proto se omlouvám za nepřesnosti, fabulace i nepravdy, které teď napíšu. Někdy v té době přišla Gábinka s tím, že jakási kapela z Moravy chce po ní texty na novou připravovanou desku. Pak jí přišly demosnímky, slyšel jsem je. Byl jsem překvapen, protože to byl big bít a některé z těch písniček byly fakt dobrý. Tak jsem trochu vyzvídal, co to je vůbec zač. Prý vše zpívá Kača a s ním tam hrají pánové Gumík a Pupítek (možná to pletu). Ok, dál jsem se o to nestaral. Teprve o nějakou dobu později jsem šel na večeři s Martinem Červinkou. Je to můj oblíbený kamarád a na večeře spolu chodíme dodnes. Tehdy, myslím, pracoval jako hledač talentů na Universalu – objevil třeba Lunetiky, Universal na nich vydělal velké miliony, čtvrt milionu prodaných desek po 400 Kč nebyl špatnej byznys, ve firmě tehdy denně teklo šampaňské. No a já se ho zeptal, jestli náhodou nezná partičku, která si říká Symfonickej rumpál. On se rozesmál a začal povídat – tak tomu nebudeš věřit, přijedeš do Zlína, jedeš někam do temnoty, kde máš strach, jestli tě někdo nezabije, no a tam jsou garáže. Jedna vedle druhý, voprejskaný dveře, hrůza. Načež se jedny dveře otevřou a tobě spadne čelist. Dokonale vybavené studio, odhlučněné, plné nablýskaných nástrojů, magnetofonů, mixpultů, mikrofonů, přeluxusní sedací souprava, perské koberce, určitě na stěnách artefakty a asi vzadu i koupelna, kuchyň a pro každé studio důležitá postel. Opět jsem nechápal, leč on mi vše dovysvětlil. Takové Who is Who.Tak jsem konečně pochopil. Vznikla dobrá deska. S Petrem Chmelou jsem se seznámil později. Baví mě jeho hysterické nadšení a láska k hudbě, aparaturám, ke kvalitě poslechu a ke všemu, co se hudby týká. Vůbec to není typické pro lidi, kteří mají podobnou práci. A lásku k hudbě a k vínu, kterou máme společnou, občas zneužijeme.


Vlasta Redl

V oněch bezstarostných letech, kdy jsme ještě netušili, že všechno, co vidíme za výlohami obchodů s kuchyňskými potřebami, budou jednou vyrábět naši kamarádi, nám bylo všechno tak trochu ukradené a ani totalitní režim nám nedokázal zkazit radost ze života. Byli jsme mladí a krásní a z melodií, které jsme tehdy skládali, tryskal nepřeslechnutelně jásavý optimismus. Poprvé jsem slyšel hrát kapelu Petra Chmely, chudého studenta konzervatoře, s fenomenálním kytaristou Jirkou Vaculíkem, na celostátním finále Rockfestu ’88 v Praze, kde získali jednu z hlavních cen.

Krátce nato jsem navštívil jejich koncert na Malé scéně ve Zlíně (pardon, vlastně tehdy ještě v Gottwaldově). Pochválil jsem jejich tehdejší zpěvačce a xylofonistce Jitce její perfektní „country ohoz“ s volánky, čímž jsem si to u ní definitivně rozházel a kluky jsem pozval na pivo. Jejich muzika měla vtip i šarm a já jsem jim prorokoval skvělou budoucnost. Kariéra se jim rozjela víc než slibně, brzy začali nahrávat desky a v této době jsme se v panelákovém studiu u Ivoše Viktorína dost často potkávali, pouštěli jsme si navzájem své „výplody“ a vyměňovali si různé studiové zkušenosti a rady, takže jsem měl o jejich uměleckých snahách i výsledcích poměrně dobrý přehled. Vždycky jsem obdivoval Jirkovy perfektně vymyšlené i zahrané kytary, měl dokonale čistý tón, až mě svojí precizností občas štval, ale je možné, že i mě tato naše bezprostřední rivalita postrčila ve studiové práci o kousek dopředu. Líbily se mi i Jirkovy texty, vždycky trošku praštěné a hravé, měly v sobě cosi ze ztřeštěné „rosomácké“ éry raného Olympiku. Když jsem se odstěhoval ze Zlína, vídal jsem ještě nějaký čas Kačesa, svého někdejšího „spolubojovníka“ z Fleretu, zpívat v dresu Rumpálu hity z jejich CD Savana v prestižních TV show. Ani tehdy bych neuhodl, že se nad Rumpálem na tak dlouho zavře voda a ptám se sám sebe, kde by dnes tahle kapela byla, kdyby jejich lídry nová doba a možnosti, které otevřela, nezavála do jiných, prozaičtějších vod. Nevím. Jako kamarádovi je mi jejich rozchodu líto, ale jako profesionál musím konstatovat, že s rozchodem téhle kapely zmizela z naší hudební scény jedna z nejtalentovanějších hrozeb velice nebezpečné konkurence. 🙂